Byly Vánoce. Jako každý rok i letos jsme byli pár dní u taťky. 28. prosince odpoledne jsme se vraceli domů. Já, jako obvykle, jsem sbalila všechny věci. Brácha, jako obvykle, seděl u počítače až do poslední chvíle a neustále mu tam zněl zvuk ICQ oznamující novou zprávu.
„S kým si to pořád píšeš?“ zněla má otázka.
Bráška se na mě otočil a odpověděl, že nějaký Poděs. V tu chvíli mi svitlo, viděla jsem jeho fotky. Moc hezký chlapec, mimochodem.
„Tak mu napiš, že se mi líbí.“
To, že jsem posílala bráchovým kamarádům vzkazy, nebylo nic zvláštního. Jareček však většinou nic z toho neposlal dál a mne ani nenapadlo, že by nyní mohlo být něco jinak.
O to víc mě překvapilo, když se na mě bráška opět obrátil: „On ti nevěří, máš mu to napsat sama.“
Tomuhle se říká pohádkový začátek vztahu. 🙂
To chce odvahu k tomu, co udělal, když tě poprvé uviděl 😀 Jinak pěkný článek, pěkně se to četlo. A jakože Tomášovi nezávidím to dlouhé dojíždění.
Krásný příběh, ať vám to vydrží a mimochodem…krásný šaty 😉
Hezky napsané, bavilo od začátku do konce. Samozřejmě se přidávám ke gratulaci 🙂